Proč jesenické vosy nemají žihadlo? A podařilo se Emě nakonec uniknout hladovým sršním? Právě to se dozvíte v našich příbězích. Napsali jsme je my – žáci 4. A. K inspiraci nám stačila náhoda. Během výuky vlétla do třídy vosa a moderní pohádky o žlutočerném hmyzu byly na světě. Přečtěte si je a pobavte se stejně jako naši mladší spolužáci.

Jesenické vosy

Kdysi dávno v jesenických lesích bylo vosí hnízdo, ve kterém si vosy řekly: „Proč se musíme bránit bodáním? Vždyť když někoho píchneme, zabije nás!“ „Ale čím se budeme bránit?“ ptaly se ostatní vosy. „No přece lechtáním!“
V tu dobu se vydala do jesenických lesů na výlet petrinská třída 4. A z Bruntálu.
Když šly děti kolem hnízda, vosí vojáci si zrovna vyndávali ze zadečku bodáky a místo nich si nasazovali slepičí peříčka.
„Třído, napravo je smrk, a jak můžete vidět, krouží kolem něj vrabec a nalevo je dub a na něm je vosí hnízdo. A v něm žijí vosy a ty mají na zadečku…,“ říkala paní učitelka otočená zády k vosímu hnízdu, „peříčka, peříčka!“ křičely děti. A celá třída se i s paní učitelkou smála, až se otřásal celý Praděd.
Vosy z jiných lesů se podivovaly: „Co je to za obranný mechanizmus?“ A držely se raději starého dobrého vosího bodacího řemesla.
Jen jesenické vosy dodnes lechtají.

Viktor Janyška, 4.A


Vosí výlet

V Praze na Karlově náměstí bylo jedno vosí hnízdo a v něm byla vosí škola. Jednou paní učitelka řekla dětem z 1.A: „Děti, poletíme na výlet.“ „A kam, kam?“ překřikovaly se vosí děti. „Do Bruntálu, to je město v Moravskoslezském kraji, cesta nám potrvá tak čtyři hodiny,“ vysvětlila paní učitelka. A tak vyrazily. Letěly dlouho, až konečně uviděly ceduli s nápisem Bruntál.
Vydaly se společně ke kostelu na Uhlířském vrchu. Vosí kluk Tomáš si všiml pootevřeného okénka, vletěl dovnitř. Byla tam tma. Úplně na konci svítilo malé světýlko.
Tomáš, protože byl strašně zvědavý, letěl k němu. Uviděl světlušku zamotanou do pavučiny. „Chceš pomoct?“ zeptal se jí. „No jasně, že chci,“ odpověděla světluška. Tomáš přetrhal pavučinu žihadlem. „Děkuji ti, jmenuji se Amálka a jsem bruntálská světluška, budeme kamarádi?“ „No jasně, já jsem Tomáš z Prahy, budeme si psát, jestli chceš.“
Paní učitelka svolala vosí žáky na cestu domů. V Praze už na ně čekali rodiče.
A Tomáš? Ten si se světluškou Amálkou píše dodnes.
Nela Světničková, 4.A

 

Vosa Ema

V Čechách za Prahou bylo jedno vosí hnízdo a v něm žila vosa Ema. Jednou si řekla: „Jsem krásně žlutočerná, mám blanitá křídla a černé žihadlo na zadečku a dneska poletím na druhou stranu louky. Najednou uviděla tři sršně. Strašně se lekla. Sršně! Musím se rychle schovat, ať si mě nedají k večeři, ustrašeně přemýšlela.
Jeden ze sršňů se otočil a Emu zahlédl. Ta však nebyla dost rychlá. Sršni ji doletěli, dovlékli ji do hnízda a zamkli ji do čtvrté plástve. Ema strachy nedýchala a stále se ptala sama sebe, co s ní provedou. „Co se mnou uděláte?“ ptala se stráže, která ji odváděla. Pochopila, že ji vedou do místnosti, kde se vydávala večeře. Strážníci ji posadili ke stolu. „Ani se nehni!“ a odešli.
Když se nikdo nedíval, proplížila se ke dveřím. Skulinkou se dostala ven a frrrr, letěla domů.
Byla ráda, že všechno dobře dopadlo. Příště raději poletí se svými kamarády z vosího hnízda.

Ondřej Němec, 4.A

 

Vosí Uličník

Byla jedna vosa, potkala strom. „Poraď mi, kam bych se měla vydat na výlet?“ zeptala se ho. „Leť na sever, do vosí školky,“ odpověděl ji. Vosa se tedy vydala do vosí školky.
„Kdo to je, kdo to je?“ překřikovaly se vosí děti. „Jsem vosa, stejně jako vy. Můžu letět na výlet s vámi?“ ptala se malých vosiček. Děti souhlasily.
„Raději si vás všechny ještě jednou spočítám,“ řekla paní učitelka. „Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct?!“ vyjekla. Strašně se lekla. Jedna vosička chyběla!
„Tak to tedy ne. Vy si s paní učitelkou užijte výlet. Já to ztracené dítě najdu!“ nabídla se vosa. Letěla z Ostravy do Plzně. Během letu uviděla nápadnou pavučinu a na ní malou vosičku volající o pomoc. Vose se podařilo nešťastnou vosičku vysvobodit. Pavouk za nimi křičel: „To byl můj oběd! Děcka jedna nezbedná!“
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se vosa. „Já jsem Uličník.“ „Tak mi vlez na záda, Uličníku,“ a vosa letěla s Uličníkem na zádech zase zpět z Plzně do Ostravy.
Děti z vosí školky byly z výletu už dávno doma. Všichni měli velkou radost, že se Uličník našel.
Po dobrém obědě ulehly děti do svých postýlek k odpolednímu spánku.
Usnula také vosa a nakonec i paní učitelka.

Alžběta Benková, 4.A