Když se Petrin stal na krátký čas domovem těm nejzranitelnějším
V srpnu 1950 se ze Smečna do Bruntálu vydal na skoro čtyři sta kilometrů dlouhou noční cestu zvláštní vlak o třiceti vagónech. Do Bruntálu převážel téměř 300 těžce nemocných a tělesně postižených dětí z ústavu Vincentinum, z nichž zhruba polovina nebyla schopna samostatného pohybu. Děti v postýlkách, na vozíčcích a v kočárcích cestovaly pod nepřetržitým dohledem 20 řádových sester a 30 civilních zaměstnanců. Spolu s nimi do budovy Petrina putovalo také vybavení ústavu a hospodářská zvířata.
Ústav si na nový domov pod Uhlířským vrchem postupně zvykal. V dopisu jedné z chovanek stojí:
„Teď, když už je pravá bílá zima, která je třeskutější, než bývala na Smečně, divíme se tomu, jak se nám lehce dýchá. Už se nám zde začalo líbit v upravených místnostech, na širokých chodbách, v teple dobře opraveného ústředního topení a s výhledem na Jeseníky, na stařešinu Praděda. Začíná se mi to zde líbit.“
Ještě než se stihly vybalit všechny bedny, přišlo nařízení, že o budovu má zájem armáda. V březnu 1951 muselo Vincentinum hledat domov znovu. Tentokrát se stěhovalo do bývalého kláštera ve Šternberku.
Děti, které sotva začaly považovat Bruntál za svůj domov, tak musely během několika měsíců podstoupit další náročné stěhování.
