Francie - část první
Náš vysněný výlet do Francie právě začal.
Jaká byla cesta?
V sobotu v brzkých ranních hodinách jsme se sešli před školou, kde na nás čekal mikrobus, aby nás zavezl do Prahy na autobusové nádraží Florenc. Tam jsme přestoupili do dvoupatrového autobusu a uháněli v něm až do francouzského města Lille. Projížděli jsme přes spoustu zemí - Německo, Nizozemsko, Belgii až jsme konečně dorazili do naší vysněné Francie. Cestu jsme si krátili povídáním, hraním karet či slovním fotbálkem. Do slovního fotbálku jsme vtáhli i jednu paní spolucestující, která byla Češka a ráda se k nám přidala. Do Lille jsme dorazili, když se začalo rozednívat. Z autobusového nádraží jsme se přesunuli na vlakové a byl před námi závěrečný kousek cesty. Nádraží v Lille vypadalo zajímavě. Přímo do samotné nádražní haly najel vlak, přičemž cestující mohli nastupovat. Vlak s námi mířil do cílové destinace – města Dunkerque, kam jsme přijeli kolem půl desáté. Na nádraží na nás čekali dva učitelé z francouzské školy, kam budeme docházet celý týden. Nejprve nás krátce provedli po městě až jsme dorazili na pláž, kde jsem odpočívali a trávili odpoledne. Samozřejmě jsme byli zvědaví, jaká je voda a šli jsme si smočit nohy. Někteří se smočili mnohem víc než jen nohy a dali na obdiv svá vypracovaná těla. Na závěr dne nechyběla dobrá večeře v restauraci, po které následoval zasloužený odpočinek po dlouhém cestování.
První den ve škole.
Na doporučení místních se chystáme si koupit snídani v místní pekárně. Jaké nemilé překvapení, všechny po cestě na zastávku jsou zavřené. Nakonec vpadneme do téměř prázdné večerky, kde se doplňuje zboží a vypadá jako po nájezdu kobylek. A to jsme v ní ani nebyli my… No hlady snad neumřeme.
V Bergues, kde je škola St. Winoc, nás na nádraží vyzvednul náš irský učitel pracující ve francouzské škole. Cestou procházíme impozantní středověkou bránou, proplétáme se křivolakými uličkami, až skoro začínáme podezřívat průvodce, že se ztratil. Naštěstí ne. Škola působí starobyle a impozantně. Na první pohled nás zaujme dvůr, kde se nachází skříňky, stoly na stolní tenis, fotbalové minihřiště, basketbalové koše a venkovní chlapecké WC. Ano čtete dobře. Nad ním se nachází průchod do druhé části dvora. Prý je, čas od času, někdo používá. To bychom chtěli vidět… Vlastně nechtěli .
Dopoledne probíhá v duchu seznamovacích aktivit, kdy zjišťujeme informace o sobě navzájem. Abychom nemluvili vlastními jazyky, můžeme mluvit jen s kamarády z partnerské země. Po vyhodnocení si nás kamarádi rozeberou do svých tříd, kde se stáváme okamžitě atrakcí číslo jedna. Postupně nás vedou i na oběd a poobědové aktivity. Následuje velmi dlouhá procházka tímto malým městem. Pan učitel Černý je v sedmém nebi, naše nohy už tolik ne… Tolik koncentrované historie, starobylých budov a kanálů je skoro k nesnesení. Dokonce nás vzali na místní kopec – 22 metrů vysoký. Většinu výstupů k památkám nám vyprávějí naši francouzští kamarádi, mají je velmi hezky nachystané.
Odjíždíme! Přicházíme na nádraží. Náčelník nás neomylně vede podchodem na druhou stranu, kam má přijet náš vlak. A ten skutečně přijíždí, ale na jinou kolej. Najednou se dáme všichni do běhu, sprintem nastoupíme. Vlak se rozjede a současně přijede další. No nazdar! Pan učitel se toho nebojí a zeptá se průvodčí. Se smíchem nám sděluje, že místo do Dunkerque jedeme do Arrasu. Některé zachvacuje panika, ale učitelé se smějí a jsou v klidu. Vystoupíme na následující zastávce. Musíme počkat na následující vlak. S asi 50 minutovým zpožděním přijedeme do domovského města, tak tak stihneme nakoupit jídlo, market nám doslova zhasíná za patami… Večer se podíváme na zápas Česko – Švýcarsko! „Litujeme, ale tento program je vzhledem k autorským právům ve vaší zemi nedostupný…“
